Život s poporodní depresí a posttraumatickým stresovým syndromem po porodu

O MĚ
Mateřství by mělo být nejšťastnějším obdobím v životě ženy, nebo to alespoň společnost
očekává. Ale co když to tak není?


Trvalo mi tři roky, než jsem se opravdu odhodlala jít s kůží na trh. Není pro mě jednoduché,
sepsat svou veřejnou zpověď. Není pro mě jednoduchá představa, že si teď můj příběh bude
moci přečíst každý z mých přátel. Není pro mě jednoduché psát o své rodině, jejich slovech. Ale
vím, že je důležité, abych to napsala. Jedná se o terapii pro mě samotnou a zároveň z toho může
vzniknout terapie pro jiné matky.


Jmenuji se Katka, je mi 27 let a bojovala jsem/bojuji s poporodní depresí a posttraumatickým
stresovým syndromem po porodu.


Dnes mám již tříletou dceru Alenku, která byla plánovaná. Těhotenství probíhalo v pořádku.
Před otěhotněním jsme s manželem žili velmi aktivním životem, téměř každý víkend jsme trávili
na horách a těšili se, až na hory budeme brát dítě s sebou. Před Alenkou jsem o děti nikdy
příliš nejevila zájem, neměla jsem v sobě ty miminkovské pudy, ale rozhodně jsem nechtěla
být bezdětná žena. Na druhou stranu, kolik žen nemá pomyšlení na vlastního potomka, dokud
biologické hodiny opravdu nezavelí? Asi spousta. Rozhodně tenhle fakt neberu jako podnět/
podmínku ke vzniku poporodní deprese.


Ze strany mých rodičů byla Alenka první vnouče. Zejména moje máma se těšila, až jednou bude
babičkou, a to snad už od dob, kdy mi bylo 13 let. Oznámení o těhotenství jsme rodině rozdali
jako Vánoční dárek po stromeček, byl to dopis v obálce. Když jej rozbalila mamka, coby budoucí
babička, reakce mě poměrně zaskočila. Pamatuji si jen větu "nedokážu si představit, že ty budeš
matkou." Pro někoho srandička, kterou vypustí druhým uchem ven, pro jiného šrám na duši, který
se zaryje hluboko.

 

úvodní-nový-web-čb


POROD
Samotný porod byl rychlý. Od příjezdu do porodnice byla Alenka za 3,5h venku. Pokud se říká,
že rychlé porody bolí intenzivněji, pak jsem učebnicový příklad. Na porod jsem neměla žádné
specifické požadavky, žádné porodní plány. Myslím si, že nepatřím mezi osoby s nízkým prahem
bolesti. Ovšem to, co se dělo po odtoku plodové vody, se nedá slovy vyjádřit. Každý porod bolí,
ale tohle nebyla bolest, to byla jatka zaživa. Myslím, že výstižně to shrnul manžel, který poté řekl,
že se bál, že to nepřežiju.
Bolest to pro mě byla natolik odzbrojující, že jsem se nezmohla na tlačení. Vlastně jsem během
porodu ani nemyslela na dítě, myslela jsem jen na to, že teď opravdu umřu. Co bude s malou, mi v
konečné fázi, bylo úplně jedno..
Dcera ztrácela ozvy a já měla rázem na boxu místo jedné PA celý personál. Porod byl zakončený
VEXem, se dvěmi sestrami skákajícími mi po břichu a nástřihem...až někam do vesmíru. Přežila
jsem já i Alenka, nicméně rodit před 100 lety někde doma, není tu minimálně jedna z nás.
Když malou vytáhli ven, pamatuji si, že jsem se nezmohla na víc, než letmým pohledem
zkontrolovat, jakou má malá barvu. Ihned ji odnesli na podrobnější kontrolu kvůli hypoxii. Dcera
byla nakonec v pořádku.
Ještě na boxu během šití se mi v hlavě začaly ozývat slova mé mamky, když zjistila, že čekám
dítě.


Co když měla pravdu? Co když opravdu nedokážu být matkou? Vždyť jsem ani nezvládla své dítě
porodit. Jak se teď zvládnu o něj postarat?


POBYT V PORODNICI
Už v porodnici jsem si uvědomovala, že semnou není něco v pořádku. Malou jsem k sobě
nechtěla. Bála jsem se o ní starat. BÁLA JSEM SE JÍ SAMOTNÉ!
Porodní poranění ve mě evokovaly pocit, že nejsem svéprávný člověk. Dospělý člověk, který je
zvyklý být plně při síle se najednou promění v bytost, která si nemůže sednout nebo má strach
si dojít na wc. Po porodu jsem zhruba 6. měsíců necítila, že se mi chce na malou/velkou stranu.
Respektive cítila, ale až v úplně poslední etapě, čili pozdě. Tohle je mateřství? Tímto si musí
žena kvůli dítěti projít a pak ho mít ještě ráda? Honilo se mi hlavou. Při návštěvách jsem si tajně
přála, aby mě odvezli s sebou domů a Alenku jsme nechali v porodnici. O nějaké mateřské lásce,
uvolněných hormonech štěstí po porodu, vůbec nemohla být řeč. Už od porodnice jsem do
sebe nemohla dostat žádné jídlo, z porodnice jsem odcházela s hmotností, kterou jsem měla
naposledy na střední škole. Samozřejmě i proto jsem měla málo mléka, kojení nám vůbec nešlo.
Další mateřské selhání.

cesta-
DOMA
Po porodu jsem se nastěhovala k mým rodičům. Byla jsem tam zhruba měsíc a půl, než jsem se
vrátila domů. Manžel náš dům rekonstruoval, bylo to tedy dostatečně výmluvné pro okolí (aby
dítě nebylo v hluku zbíječky apod). Realita však byla ta, že se mi moje mamka o Alenku starala.
Kromě problémů s jídlem jsem trpěla nespavostí. I když se mi okolí snažilo pomáhat, vozili
malou v kočárku abych se vyspala, úzkost a nervy mi nedovolily pořádně "zabrat". Nedařilo se mi
spát ani v noci, takže ve finále jsem zhruba rok po porodu fungovala v režimu 2-3h spánku za celý
den. Úzkostlivé stavy, kdy jsem se s malou bála zůstat sama, se mě držely dlouhou dobu. Nebyla
jsem schopná dokonce být s dcerou sama v místnosti, i přestože jsem věděla, že ve vedlejší
místnosti manžel nebo mamka jsou. Když mi mamka řekla, že jde jen na zahradu pověsit prádlo,
třásla jsem se jako osika a odpočítávala sekundy, kdy se už vrátí zpátky. Nebyla jsem schopná
vzít malou na procházku, vzdálit se od domu. Nebyla jsem schopná jít s ní do obchodu, protože
mě popadaly až schizofrenní představy, že se na mě každý dívá, že nedokážu uklidnit své řvoucí
dítě. Pro někoho běžná věc, zajít s dítětem na nákup. Pro mě nepředstavitelný problém, na který
jsem se musela připravovat den dopředu. Že to zvládnu, že tam zajdeme spolu, že koupíme
10 rohlíků a kdyby brečela, že se nic neděje. Alenka totiž zároveň nebyla zrovna klidné a spavé
mimino. Jak by taky mohla, s matkou v psychickém rozkladu.
Při mateřství jsem navíc studovala. V tu chvíli jsem to nevnímala jako starost a stres navíc, právě
naopak. Do školy jsem se chodila skrýt.


MYŠLENKY V HLAVĚ
Od porodu se mi v hlavě odehrával totální chaos, pro většinu čtenářů, zřejmě až
nepochopitelných myšlenek.
Nebudu se snažit tady své myšlenky a pocity, které jsem prožívala jakkoliv zabarvovat, mírnit.
Budu se Vám snažit podat v opravdovém světle to, co se žene s poporodní depresí opravdu honí
hlavou. A věřte, že když se Vám žena s takovými pocity odváží svěřit, tak to, co si vyslechnete,
je pořád jen špička ledovce. Protože ty niterné pocity, které žena v sobě ukrývá, nejde nikterak
vyjádřit slovy.


Místo lásky jsem své dítě nesnášela. Nechápala jsem, proč bych měla mít ráda někoho, kdo mi
způsobil takovou bolest, taková poranění. A hlavně někoho, kdo mi zničil dříve idylický vztah s
manželem (podotýkám, že s manželem jsme nebyli v žádném stavu rozpadu manželství, vše bylo
nadále funkční). Najednou tu byla realita, která mě srazila na kolena. Z našeho aktivního života se
stal každodenní horor v podobě řvoucího "červa", který mě okradl o všechno. O každičkou vteřinu
mého svobodného života. Už nikdy se nedostanu na hory, už nikdy se s manželem nepodíváme
sami v klidu na film. Už tady ten člověk bude navždy s námi. A já ho nechci.
Kdybych se tehdy mohla upsat ďáblu, že mi dá kouzelný prsten kterým když otočím, vrátím své
rozhodnutí o tom mít dítě, bez váhání bych to udělala.
Naštěstí jsem se nikdy nedostala do fáze, respektive mě nikdy nedohonily myšlenky na to, abych
ublížila Alence.


Ovšem mě samotnou veškeré ty myšlenky o tom, že mi s dítětem skončil život, že jsem hrozná
matka, když cítím to, co cítím, když jsem nezvládla dítě porodit, když jsem nezvládla ho kojit,
když se nezvládám o něj postarat, dovedly postupně k sebevražedným myšlenkám. Když jsem
jezdila autem ze školy domů, přemlouvala jsem za volantem samu sebe, ať to nedělám. Ať
nestočím volant proti stromu. Postupně jsem se dostala do fáze, kdy jsem se už nechtěla zabít,
ale chtěla jsem, abych po nehodě zůstala se zraněním v nemocnici alespoň dva, tři měsíce...
Potřebovala jsem totiž čas. Čas srovnat se s mými myšlenkami, poprosit o pomoc odborníky,
dostat se z těch s*aček. Uvědomit si, že takový člověk přece nejsem, že jsem nikdy neměla v
plánu být takovou matkou. Vybrečet se týden v kuse, rozbít skříň, zařvat z vrcholu skály do ticha.
Jenže tenhle proces uzdravení nemohl proběhnout s Alenkou. Potřebovala jsem být bez ní.
Prostě jsem potřebovala čas.


Nakonec jsem si první opravdové pocity lásky k dceři vytvořila zhruba půl roku po porodu.
Teprve v jejím roce a půl jsem mohla říct, že je to víceméně za mnou. Slovo víceméně je opravdu
vypovídající, protože za mnou to nebude nikdy. Na sezení mi bylo řečeno, že to jednou budu
Alence muset všechno říct, přiznat se. Jinak to v sobě neuzavřu nikdy.
V momentě, když jsem Alenku začala milovat tak, jak matky opravdu milují, se moje uzkostlivé
stavy proměnily v panické ataky strachu o ní. O její zdraví. Nedokázala jsem se uvolnit, pustit
si večer televizi nahlas. Musela jsem ji slyšet. Alenka mezi 1,5 - 3 rokem trpěla na noční děsy.
Samozřejmě z 99% pokaždé, když byl manžel v práci přes noc. Ani se nedivím, že nespala klidně.
Se mnou to asi jinak nešlo. V momentě, kdy se mi ji podařilo uklidnit a uspat, začalo rodeo u
mě. Třes po celém těle, klepala jsem se, jako bych strčila ruku do zásuvky. A nedokázala jsem
to zastavit a zklidnit se. Takové záchvaty u mě trvaly v průměru 30-60 minut. Po uklidnění jsem
pochopitelně opět nespala.


POMOC
Své mamce dodnes budu zavázaná a vděčná, že udělala Alence náhradní matku. Kdybych s ní
měla trávit od narození čas pouze já, jsem si jistá, že by to nakonec nedopadlo dobře. Manžel po
práci jezdil vždy pracovat domů, abychom měli co nejdříve zrekonstruováno. Nemůžu mu tedy
zazlívat, že s námi netrávil od startu veškerý svůj čas. Taky věřím, že kdyby věděl, co všechno se
mi honí hlavou, rekonstrukci by odložil na vedlejší kolej. Jenže to nevěděl. Nevěděl to nikdo. Zcela
očividní na mě bylo, že nejsem v pořádku, že nejsem šťastná, ale do jaké míry, to byl dlouho po
porodu pouze můj vnitřní boj.


Právě proto taky nemůžu zazlívat své mamce, že ačkoliv se mi o Alenku velmi dobře starala,
jejími řečmi, které z jejich úst byly míněny opravdu v dobrém, mého démona akorát přiživovala.
Vím, že všechno myslela dobře, nechtěla mi nijak ublížit. Ale pro matku, které se v hlavě honí
všechny tyhle věci, jsou věty typu:
- ale vždyť je to tvoje dítě,
- zvládly to všechny tak to taky zvládneš,
- ale vždyť jsi ji chtěla
- to je ta vaše generace, protože,...
- za nás to bylo horší, neměli jsme jednorázové pleny,..
- kdybys měla tolik starostí s domácností jako kdysi, neměla bys na takové myšlenky čas..
.. akorát dalším pošťouchnutím pod zem.
(Mami, jestli tohle někdy budeš číst, omlouvám se. Vím, že ses snažila udělat všechno dobře.)

dusemamy_logo
ZAMYŠLENÍ
Mému okolí celkově dlouho trvalo, než si uvědomili, co se děje. Kdybych se ke všem těm
pocitům já sama přiznala dřív, nemusela bych se tak dlouho trápit. Ve finále však moje poporodní
deprese byla pro rodinu a blízkou společnost velké tabu, které mělo být utajené. A to byl pro mě
bod zlomu. Zařekla jsem se, že půjdu s kůží na trh. Trvalo mi to sice tři roky, ale přece. Jsem si
vědoma, že kdybych tehdy znala někoho, kdo si tím taky prošel, pomohlo by mi to neskutečnou
měrou. Jenže já nikoho neznala. Potřebovala jsem vrbu, pro kterou tyhle moje niterné pocity
nebudou značkou šílenosti. A proto jsem se rozhodla začít o svých problémech mluvit před
lidmi otevřeně, nestydět se za ně. Těhotným kamarádkám jsem vždy říkala, aby se ozvaly, kdyby
se necítily dobře. Zkrátka jsem měla potřebu, aby se toto téma otevřelo populaci. Aby se žena
s poporodní depresí necítila jako jediný člověk na této planetě s tímto problémem. Protože
přesně takhle jsem se cítila já. A jaké pak pro mě bylo překvapení, když se mi začaly maminky
s podobnými problémy ozývat. A jaké pak bylo pro mě pohlazení na duši, když jsem jim třeba
alespoň z 1% zlepšila jejich psychický stav.
Pokud kdykoliv narazíte na ženu, která si podobným obdobím prochází, neberte nikdy tenhle
stav na lehkou váhu. Nedávejte nikdy ženě rady, jak by měla to a ono, pokud vás sama o radu
nepožádá. Neříkejte jak jste to dělali vy, jak se to dělalo tehdy. Celkově si myslím, že je nemístné
dávat člověku nevyžádané rady. Ve mě osobně to vždy evokovalo útok na mou osobu. Pro
natolik zraněného člověka mohou být velmi ubližující i stokrát omílané věty typu: Kojíš? Mlíka
máš dost? A proč nekojíš? Měla ses více snažit. Mateřské mléko je to nejlepší, co můžeš dítěti
dát.


Umíte si představit, co to s tou malou dušičkou, která se přemlouvá k tomu, aby neukončila
existenci na této planetě, udělá?
A pak se stane, že přijde někdo, kdo se zeptá matky, která ještě nemá za sebou ani šestinedělí,
na otázku - A kdy bude druhé? Co udělá taková otázka, je asi zbytečné rozebírat.


TAKŽE KDY BUDE DRUHÉ?
Celý tento příběh jsem nakonec zvládla bez antidepresiv nebo pobytu na psychiatrii, na což jsem
svým způsobem pyšná. Kdybych si však tehdy nechala AD napsat, mohlo být všechno mnohem
rychleji za mnou. Jsem pyšná na to, že jsem zvládla vypořádat se s tím ve své hlavě, vybojovat si
lásku k dceři. Nastavit svou hlavu na režim, že všechno zvládnu sama. Že ji zvládnu uklidnit, když
bude brečet. Že zvládnu zajet s ní sama do nemocnice. Že zvládnu trávit s ní sama noci, když je
manžel v práci.


S čím jsem se však dodnes nesrovnala, je porod. Tím pádem je docela omezená i má představa
druhého dítěte. Jediné co vím je, že už nikdy nebudu rodit přirozeně. Nemám na to.
Pro matku, která si prošla poporodní depresí a posttraumatickým stresovým syndromem po
porodu není jednoduché rozhodnutí o druhém dítěti. Je tady pravděpodobnost, že se stavy vrátí.
Mám strach, abych neselhala jako matka i podruhé.
Rady typu, kdy je vhodné mít druhé dítě, jaké by měly být ideální rozestupy mezi dětmi, že Alenka
už dávno měla mít sourozence, ty jsem běžně slyšela i od lidí, kterým by do mého života nemělo
nic být. Mít druhé dítě pro mě není pouhé rozhodnutí, jestli ho chci nebo ne. Jestli si spolu děti
ještě pohrají nebo už od sebe budou věkově daleko. Nebo jestli na to máme finančně. Moc
dobře si uvědomuji, jaká je výhoda sourozenců. Sama jednoho superního mám. Na jednu stranu
nechci kvůli vlastních strachů připravit Alenku o možnost ho mít. Nechci se zachovat sobecky.
Ale zároveň se chci zachovat sřízlivě a uvědoměle, jestli na to opravdu mám. Dokud si nebudu
stoprocentně jistá, nebudu to dělat kvůli nikomu. Jedině kvůli sobě.
Chtěla bych poděkovat všem, kdo za mnou stáli a stojí. Všem co mi pomohli. A hlavně Alence, že
to se mnou vydržela a drží

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení